Jak rychle fotí? ( část II )

Zpoždění aparátu, anglicky shutter lag, je doba, která uplyne od stisku spouště po pořízení snímku. Ale co v případě, že se musí ještě také zaostřovat? Např. pro Nikon D3 tvrdí výrobce, že i při rychlosti 9 snímků za sekundu dokáže autofokus pracovat a snímky jsou ostré.

Na činnost a úspěšnost autofokusu má vliv řada okolností a proto mají dnešní přístroje menu plné nastavení a možností, jak autofokus optimalizovat podle toho, co se fotí. Jinak se chová letící labuť, jinak kličkující racek a jinak fotbalista nebo motorka. V manuálu se toho mnoho neříká, tak jsem zkusil simulovat situaci toho kličkujícího racka.
Opět jsem použil gramofon, ale tentokrát jsem fotil nikoli shora, ale pod úhlem, takže aparát musel neustále přeostřovat. A aby to pro starý Nikon D200 nebylo tak jednoduché, nastavil jsem světlo tak, jak bývá ve špatně osvětlených sálech a tělocvičnách zvykem - clona 4, čas 1/180 a citlivost ISO 1600. Objektiv Nikkor AFS 18-70/3,5-4,5, vše bylo nastaveno manuálně. Při sekvenci 5 snímků za vteřinu jsem se snažil udržet bílý terč v poli autofokusu - gramofon se moc rychle netočí, ale je to docela kalup - a udělal cca 30 snímků v řadě, než se zaplnil buffer. Ty jsem potom roztřídil na zaostřené bezvadně, zaostřené použitelně, zjevně neostré a úplně ujeté.

Řekl bych, že můj test zrovna nenáročný (pro foťák) nebyl. První pozitivní zjištění bylo, že AF skutečně i při nejvyšší rychlosti stíhá zaostřovat, i když ne vždy to zvládne. Dále s ukázalo, že vzhledem k charakteru objektu nebyl pozorovatelný rozdíl mezi účinností středního senzoru a ostatních senzorů, které jsou přímkové. Vliv nemělo ani časové zpoždění při přeostřování (Focus Lock). Účinnost zaostření byla nejlepší (asi 65%) při ostření jedním pevně zvoleným senzorem. Při volbě širšího senzoru byly výsledky ještě o něco lepší, ale to souvisí spíše s mojí schopností udržet při sledování objekt v místě senzoru. Při volbě ostření pěti senzory v režimu priority nejbližšího objektu byla úspěšnost nižší, asi 50%. Pokud si měl AF systém vybírat ze všech senzorů, ostřit prakticky nedokázal, účinnost byla jen 14% a většina snímků byla neostrá.

Tohle platí pro moderní objektiv s AFS, tedy s ultrazvukovým motorem v objektivu. Ale co budou dělat staré objektivy ostřené motorem z těla přes bajonet? Výsledky byly vesměs horší. Použil jsem clonu 4, aby byly dodrženy stejné podmínky, a ostření pomocí centrálního senzoru.

Nejlépe si vedl Nikkor 1,8/50, který dosahoval stejných skóre jako AFS Nikkor. Skore 55% docílil Nikkor 35-70/2,8 AF. 40% ostrých snímků dosahovala Sigma 105/2,8 Macro. Nejhorší hodnoty  ostrých snímků, pod 40%, měl Nikkor 80-200/2,8 (dvouprstenec). Proč to tak je mi není zcela jasné. Padesátka Nikkor má nejrychlejší převod a je samozřejmě nejlehčí, na druhé straně Nikkor 80-200 potřebuje nejen dvakrát více otáček motorku na přeostření, ale navíc se jedná o desetkrát těžší starý vysloužilý a silně opotřebený kus, který má sice bezvadnou kresbu, ale ostření jde poněkud ztuha a je velmi hlučné. V praxi jsem ho zatím používal jen při fotografování pomalejších akcí, což zvládal velmi dobře.

Špatné výsledky Sigmy mohou mít příčinu v horším sladění objektivu a těla, AF systém přece jen představuje celkem složitý regulační obvod. Tvrdí se, že na Nikonu nejlépe ostří zase Nikkory a že třeba Sigmy jsou  pomalejší než Tokiny, které jsou naopak dost rychlé. Obecně se také  má za to, že makroobjektivy jsou, co se ostření týká, pomalejší, i když nevím, proč by měly. Je také pravda, že se hůře srovnávají výsledky padesátky s objektivem dvojnásobné délky, i když jsem se snažil o co možná stejný úhel k ose gramofonu.

Z výsledků plyne, že nové AFS objektivy jsou rozhodně rychlejší, ale rozdíly oproti malým lehkým prvným objektivům nejsou nijak velké. Rovněž se ukazuje, že pro rychlé dynamické ostření je rozhodující i výpočetní výkon procesoru. Pokud musí vyhodnocovat více senzorů, je ostření, alespoň u D200, méně účinné a pomalejší. Velmi by mě zajímalo, jak by se choval za stejných podmínek Nikon D2X, který je zhruba ze stejné doby, a jestli by D300, popř. D3 se stejnými objektivy měly zásadně lepší výsledky. U D3 lze předpokládat výkonnější motor  i procesor pro AF.
Druhé zjištění, totiž že ultrazvukové motory v objektivech se nejvíce projeví v těžkých teleobjektivech a starší světelné, ale malé a lehké objektivy fungují docela dobře i bez AFS, je příjemné zejména z pohledu nákupu použitých, ale stále kvalitních použitých kusů. 

Jak rychle fotí? ( část I )

Výrobci fotoaparátů superlativy šetří málokdy. Magapixelové závody snad již skončily a je nutno zajistit nové lákadlo pro potenciální kupce. Rychlost nových strojů profesionální třídy je impozantní a slogany "... nejrychlejší autofokus ..." nahrazují počty megapixelů.

Když mi před Vánoci dosloužil starý Canon Powershot A80, nahradil jsem jej novým Canonem S95 (má žena se dodnes domnívá, že to byl vánoční dárek pro ni, naiva). Oproti A80 mě překvapil nejen výrazně lepší kvalitou snímků (a nahlodal mé přesvědčení, že fullframe je nutnost), ale i celkovým zrychlením všech funkcí. Konečně - domníval jsem se - je tu něco, co je malé, nenápadné a výkonné, jako stvořené k dělání momentek. Výsledky se však  nějak nedostavovaly - na fotkách nebylo to, co tam být mělo. Mezi stiskem spouště a uložením obrázku ve snímači bylo zpoždění, které mi trochu zkazilo počáteční nadšení a přimělo mě k návratu k osvědčené zrcadlovce.

Zkusil jsem si tedy udělat malý testík, velmi laický. Žádné elektronické stopky a přesné přístroje, takže výsledky jsou značně nepřesné a spíše ilustrativní. Více podrobností je zde, níže jsou některé vybrané výsledky.

Fotil jsem rotující gramofon (pro ty, kteří už znají jen CD, točí se rychlostí přibližně 33 otáček za minutu).

 

Nejhorší případ: Spoušť jsem stiskl při průchodu okolo přenosky podle LCD. Aparát nejprve zaostřil a potom teprve exponoval. Zpoždění  činilo nepoužitelných 1,1 sekundy

 Teď už je to lepší: nejprve jsem spoušť namáčkl, počkal na potvrzení zaostření a potom podle displeje exponoval, jakmile bod prošel okolo přenosky. Zpoždění  okolo 0,4 s je však stále mimo meze použitelnosti při snímání rychlejších dějů. 

 Zde je situace stejná jako v předešlém případě, ale s jednou změnou: místo sledování obrazu na displeji jsem se díval přímo na gramofon. Reakční doba se zkrátila o 100 ms. Prokazuje se tak známá skutečnost, že displej nikdy neukazuje skutečnou situaci před objektivem, ale proti optickým hledáčkům vnáší další zpoždění. A aby to nebylo jednoduché, zpoždění závisí na úrovni osvětlení: je-li málo světla, aparát volí delší dobu, po kterou střádá fotony.

A jak jsou na tom zrcadlovky? Podstatně lépe, přestože toho musí zvládnout opravdu hodně: změřit expozici, vypočítat barevnou teplotu, rozhodnout se pro kombinaci clony a času, popř. i nastavit citlivost, zapnout autofokus a určit korekci zaostření, vyslat předblesky ke vzdáleným bleskům a počkat si na odpověď, sklopit zrcátko, nastavit clonu v objektivu a zaostřit s ním do vypočtené polohy, otevřít závěrku, odpálit blesky, zavřít závěrku, sklopit zrcadlo, odclonit, ... ale to už je po snímku, takže to se už nepočítá. V optimálním případě (to znamená, že jsem expozici nastavil manuálně, to stejné i pro vyvážení bílé a blesk byl rovněž řízen ručně) jsem dosahoval zpoždění něco okolo 110 ms, z čehož nejméně polovina je moje reakční doba. Dnešní špičkové přístroje se chlubí zpožděním spouště 37 ms, takže pro D200 to není zase špatný výsledek.

Moje D200 dokáže (ne vždy) dělat 5 snímků za sekundu, tedy s odstupem 200 ms. Je jasné, že k přesnému zachycení vrcholného okamžiku třeba při sportovních záběrech je lepší se spolehnout na vlastní reakci (a to platí i pro vyšší rychlosti, snad jen profi přístroje s 10 snímky za vteřinu by to mohly zvládnout), samozřejmě za předpokladu, že lze takový okamžik předvídat.

Co mě překvapilo víc (ono to zas tak překvapivé není, ale nikde se to moc neuvádí a člověk si to neuvědomí) byl vliv nastavení ovládání blesku. Pokud jsem ovládal jeden externí blesk z fotoaparátu vestavěným bleskem, zpoždění se prodloužilo o celých 170 ms, při sportovních záběrech to je věčnost. Pokud se použije jen blesk na foťáku, ale v režimu TTL, vysílají se předblesky také (mluvím o Nikonu D200, ale u Canonu to nejspíš bude to samé) a zpoždění činí jen 100 ms navíc. Naštěstí existuje snadné řešení - zablokovat expozici blesku tlačítkem Flash Value Lock. Že je přitom vhodné také clonu a čas nastavovat manuálně je snad zřejmé.

Optický hledáček tedy zatím jasně vede a sledování displeje zatím pro momentky není to pravé. A to nemluvím o rychlosti ostření - i zde zrcadlovky s velkým náskokem vedou. Ale o tom příště...

Good Bye Sigma

Nebojte, neodchází Sigma, známý výrobce objektivů, v důsledku zemětřesení a záplav. Do věčných lovišť odešla pouze moje stařičká Sigma 70-210 mm. Pitva ukázala, že příčinou smrti byl šlupka, kterou utrpěla při lyžování. Já jsem si nezlomil nic, zato jí to zlámalo vaz. Příjemné bylo zjištění, že za ta léta užívání nikterak šetrného vydržela mnohé, aniž by v jejích vnitřnostech byla patrná sebemenší známka opotřebení či stáří (samozřejmě až na ty dva ulomené držáky bajonetu). Zajímavé bylo i zjištění, že ač objektivy Sigma nemají pověst nějak festovních výrobků, plastových kusů bylo poměrně málo a vše bylo konstruováno pečlivě a sestaveno rovněž kvalitně.    >>>>>>>>>> celý článek  >>>>>>>>>>>>>>>

Orličky - poslední sníh

Na tradiční výlet lanškrounských turistů byl, jak dobré mravy turistické kážou, opět veselý, barevný a rozjásaný. Dokonce i počasí bylo vlídné a kdo namazl klistr, ten se i bezvadně projel. Pocestní na hřebeni nestačili valit bulvy a rádi se dělili o zbytky svého i našeho pitiva. Bezkonkurenčně nejnežádanější byl Iron našich homelesáků, ale i ten se rychle vypil.

Více >>>>>>>

Závody spřežení

 

Nejstarší evropský závod psích spřežení a nejtěžší v Česku se jmenuje Ledová jízda, letos se v Krkonoších  jel 21.ročník. 

 

Když jsme potkávali v pátek během výletu psí spřežení, mysleli jsme, že jen tak ladí formu na závody. Netušili jsme, že závod trvá tři dny, měří 150 km a musí se při něm bivakovat. Družstvo tvoří musher se psím spřežením a lyžař.

Závod je pořádán na paměť tragicky zesnulého českého polárnika, účastnika expedice admirála Byrda, Dr. Václava Vojtěcha a je inspirován dlouhými traily arktickými pustinami, při nichž si musher veze vše potřebné s sebou.  První ročník startoval v Krkonoších už v roce 1986. Smečku, která má devět či deset psů, tradičně doprovází lyžař. Chvílemi se nechává táhnout, jindy musherovi pomáhá. Celý průběh závodu se odehrává v horském prostředí, a to bez přestávky. Závodníci si tudíž musí vzít veškeré vybavení s sebou a dvě noci bivakují venku, bez cizí pomoci. Jediný kontakt s civilizací proběhne při startu a poté po dojetí závodu. 

Letos pro nedostatek sněhu v údolích se spalo na jednom místě.  

Udělal jsem jen pár víceméně náhodných fotek projíždějcích smeček. Na trati jich bylo asi dvacet a rozestupy byly dost velké, takže čekat na vybraném místě nešlo. Obvykle to vyšlo tak, že slunko pálilo proti psům. Taky se mi podařilo rozlomit teleobjektiv, takže psi jsou trochu víc zdálky, než bych si přál.

Psi byli krásní, hlavně někteří, a všichni táhli a všem visely vytahané jazyky z tlam. >>> fotky

Krkonoše - Kuprovka

...nasedli jsme si tedy do vlečňáku a rolba vyrazila jak splašená. Po chvíli se začala drápat do kopce a na nás se sesypaly batohy a dvě bečky piva nás nemilosrdně tlačily na dveře. Otevřít je, vystřelíme jak špunt ze šampusu. Ještě že jsme s sebou měli ministryni logistiky, co je expert taky přes bublinky. 

 ...pokračování je tady>>>>>>>