Přestože svým starším objektivům dost důvěřuji, pravidelně na konci focení udělám s právě nasazeným sklem pár snímků na plnou díru pár snímků, abych ověřil, zda není třeba po nějakém nárazu rozhozený a zda není opodstatněná příležitost si udělat radost a koupit si novou hračku. Naposledy jsem takto vyzkoušel Nikkor 35-70/2,8 AF D. Kdysi to byla profesionální špička, která i po nástupu univerzálnějšího 28-70/2,8 byla vyráběna a prodávána, neboť optické vady byly lépe korigovány. Výsledek zkoušky byl zvláštní: na všech ohniskových vzdálenostech byly výsledky bezvadné, kromě nastavení na 35 mm, kdy byla ostrost velmi bídná. Nejprve jsem si myslel, že to je prostě způsobeno rozcentrovanou optikou, protože objektiv byl před nedávnem na vyčištění. Poskládat zpět a přesně ustavit všechny jeho členy mohl být problém. Navíc nyní tímto objektivem většinou fotím, když potřebuji jeho světelnost při bídném světle, kdy přesné ostření je problematické samo o sobě, nehledě na šum při vysoké citlivosti, nutnost dlouhých časů atd. mohly zabránit odhalení této vady dříve. Snímky se starou FM2 však bývaly vždy velmi ostré a brilantní.
Požadavky na optiku se od té doby změnily: snímače mají vyšší rozlišení než film, vyšší citlivost, odlišné jsou i formáty, některé optické vady lze snadno korigovat digitálně, zaostřování se děje automaticky... to vše nové konstrukce zohlednily, jejich návrh je optimalizován podle nových požadavků a při využitý nových technologií a materiálů vesměs své předchůdce překonávají.
Proč tedy vůbec po starých kusech sahat? Odpověď je jasná - peníze. Sada kvalitních objektivů je výrazně dražší než fotoaparát samotný. Kdo si nemůže dovolit dát padesát tisíc za kvalitní teleobjektiv, má jen dvě možnosti: koupit si levnější "amatérskou" nebo "neznačkovou" verzi (přirozeně s horší světelnosti, odolností a obrazovou kvalitou), anebo sehnat starší kus, který nemá všechny vymoženosti, jakou je třeba optický stabilizátor, ale byl před pár lety na špičce optické kvality.
Odhlédněme nyní od první cesty, která má přirozeně také svá úskalí, a věnujme se postarším šampionům. Od objektivu samozřejmě požadujeme, aby dělal ostré fotky, a to i na plnou díru. To vyžaduje
- dostatečnou optická kvalitu,
- přesné zaostření.
Začněme s manuálním zaostřením. Zde jsou staré Nikkory AI-S oproti AF verzím velmi použitelné: mají výrazně příjemnější stoupání ostřícího mechanismu, mnohem lepší mechanické provedení a hlavně pro krajináře velmi užitečnou stupnici hloubky ostrosti a u pevných ohnisek také jednoznačné zaostření na nekonečno. V režimu LiveView je s nimi možno zaostřovat naprosto přesně.
Totéž platí pro v režimu LiveView pro AF objektivy s tím rozdílem, že zaostření vykoná automatika. Je to sice pomalé, ale opět velmi přesné, přesnější než ostření pomocí AF senzorů, které je naopak velmi rychlé. Ostření LiveView vychází z informací přímo z obrazového snímače. AF systém se snaží najít polohu, kdy je kontrast scény nejvyšší, a několikrát zkouší ostřit dopředu a dozadu, než vyhodnotí optimální ostrost.
Ostření pomocí AF senzoru pracuje na principu dálkoměru: senzor vyhodnotí velikost odchylky od správné polohy objektivu a dá příkaz motorku k posuvu o vypočtený úhel. Podmínkou přesné funkce je kromě změření odchylky a přesného seřízení polohy zrcátek a senzoru vzhledem k obrazovému snímači také pootočení motoru o přesný počet stupňů. Nestačí seřídit jen fotoaparát, musí být seřízen i objektiv - jeho nastavení lze v novějších modelech aparátů individuálně doladit softwarově z těla (funkce AF Fine Tune). Současné objektivy už vysílají do těla informaci, zda byl pohyb ostřícího kroužku dokončen, což představuje uzavřenou zpětnou vazbu. Starší typy AF objektivů takovou zpětnou vazbu postrádají. Pokud je zaostřovací mechanismus vychozený nebo se zadírá, může autofokus pracovat špatně, i když hlásí, že je přesně zaostřeno.
To byl i případ mého starého zoomu. V režimu Live View ostřil zcela přesně a kreslil ostře. V režimu AF Single ostřil v nastavení na 35 mm úplně mimo (tak mimo, že nepřipadalo v úvahu to kompenzovat funkcí AF Fine Tune), avšak po přepnutí do režimu AF Cont. dokázal odchylky ostření vyhodnotit a ostření bylo v pořádku (i když ne tak přesné, jako umožňuje Live View). Znamená to, že opticky je objektiv v pořádku, stejně jako AF těla. Závada je asi v někde v přenosu informací mezi objektivem a tělem. Vyčištění kontaktů nepomohlo :-( .
Objektiv sice zatím ještě do šrotu nepůjde, ale bylo to těsně. I velmi malé odchylky od přesného zaostření zásadně zhoršují ostrost a vyvolávají dojem, že optika objektivu je špatná.Srovnám-li tento objektiv s novějším Nikkorem 18-70/3,5-4,5 AFS, má kresbu o něco lepší, ale jen je-li přesně zaostřen. Takže budu nadále raději používat starší skla než levnější "consumer" optiku, budu častěji užívat LiveView a tedy i stativ, přednost před D200, která ještě AF FineTune nemá, dostane D300. A budu šetřit na full frame, když už ta stará skla mám... ledaže bych koupil nějaký nový objektiv.
